[ Pobierz całość w formacie PDF ]
rostla.
Nebyl práce schopen, jako aílený prchal z tìch míst, kde
ka~dý koutek, ka~dý kousek nábytku mu pøipomínal synka,
a v bezmezné bolesti vrhal se na jeho èerstvý rov.
Jaké hrozné myalenky víøily mu zde hlavou, jakými tì~kými
výèitkami bièoval své utrápené srdce!
Mìl se více pøièiniti, vaeho si odøíci, chalupu do posledního
doaku zadlu~iti, snad by pak nebyl z jeho úst slyael dìsná slova
stesku:
Ty kondice mé dorazily...!
A zase se motal ~ivotem, cize díval se kolem, jako by se octl
v neznámém kraji, a pojednou si uvìdomil, tam ~e teèe øeka,
a u té sklonìné staré vrby sedával kdysi jeho synek, vyhøívaje
se po koupání na sluníèku.
Koupával, koupával, ale nebude se u~ koupati! znova
se roz~alostnil.
Nìkdy se uprostøed práce zlekanì podíval kolem a jeho ústa
zaaeptala: V~dye to není mo~né, aby byl...!
Teï otevrou se dveøe a on vstoupí, ztepilý, útlý, s milým
úsmìvem kolem rtù.
A jako by ho dech smrti ovanul, zakvílelo mu v duai: Nikdy
ji~ ho neuzøía, nikdy ji~...!
Sklonil hlavu na prsa. Nikdy ji~...!
Býval tak stateèný, dovedl se ~ivotem probíjet a v nejhoraí
dobì nepoklesl na duchu, avaak nyní stal se zøíceninou èlo-
vìka, neatìstím úplnì ubitého.
Utìaovali ho, poukazujíce na zbývající rodinu hodných dìtí,
na veliká neatìstí, která lidem vae vzala a nechala je zde
na zemi úplnì osiøelé vae marno.
Vím to, vím, ale nemohu si pomoci, tuze mì to sebralo...
znavenì pronáael.
Jedné chvíle bleskla mu hlavou straaná myalenka:
Ty nejsi vinen, èinils, co se dalo, ale ten ten netvor který
~ije a~ po krk v hojnosti, ani neví, jakým bohatstvím vládne
a vlastní sestru témìø od svého prahu zahnal, kdy~ se jeho
pomoci pro Pavlíka doproaovala.
Kdyby byl tento èistý krevní pøíbuzný jen málo pohnul mìa-
cem, nemusil mu jeho milovaný hoch zahynouti. Je modláø,
i ta jeho povedená ~ena, ale køeseany nejsou, nebol Písmo
dí: Dobøe èiní duai své mu~ milosrdný, ale který~ jest ukrutný,
i pøíbuzné zamítá...
On jest tím ukrutníkem, který pøíbuzného zamítl, a tím jeho
smrt zavinil.
Nepraví to jen hlas zmuèeného srdce, ale hlas nebes... Mya-
lenka ta pevnì se uhnízdila v jeho mozku, rostla v nìm
od hodiny k hodinì a úplnì si ho podrobila. Ani nevìdìl, co
se kolem nìho dìje, neboe byl na této hroudì zemské
po synovì smrti cizincem.
Jedné nedìle ji~ od rána hlaholily zvony, a~ v uaích zaléha-
lo. Veliký Vavøinec, jím~ jen o nejvìtaích svátcích vyzvánìli,
huèel jak pøíval vod a za ním jasnì hlaholily i dìtsky klinkaly
zvony i zvonky na kostelích a kaplích.
Kolem oken chalupy mihaly se bílé postavy dru~ièek, lid
v houfech spìchal.
Co to vaecko znamená? mrtvì zeptal se mistr souseda
kancelisty, hulícího z dlouhé dýmky.
A vy to nevíte, vlastní avagr? hoøce optal se soused. Jak
bych vìdìl...?
V~dye je toho pøece plné mìsto. Pape~ udìlil panu staros-
tovi rytíøský øád sv. Øehuøe, to patrnì na doporuèení faráøovo.
Prý za køeseanskou horlivost a zásluhy o církev. Z vdìènosti
a aby se ukázali hodnými této veliké pocty, vìnovali pan Ma-
lena s chotí kostelu krásný obraz sv. Ignáce, patrona faráøo-
va. Stál prý pøes dvacet tisíc.
Kroupa stál zde s vytøeatìnýma oèima a ústa jeho me-
chanicky po kancelistovi opakovala:
Stál dvacet tisíc...!
A nyní, jako kdy~ hráz se prolomí a vody s øevem se vyvalí,
vzkøiklo v nìm hlaholem trouby:
Na obraz dal, na Pavlíèka odepøel...!
Lotr liguriánský, bídný, chce i boha oklamat takovou nièem-
nou obìtí...! Celý svìt se mu koøí, stoupá od hodnosti k hod-
nosti, teï jen jeatì boha si zakoupit nìjakým obrázkem.
Sloty, ty si to levnì pøedstavují!
Zda není podoben Kainovi, bratrovrahu? Jen~e tento byl bo-
hem proklet a nav~dy tulákem pobìhlým po zemi uèinìn,
a Malena dusí se v blahobytu.
Vaak i na nìho dojde! Bo~í mlýny melou pomalu, ale jistì.
Poledne odzvonilo a on se sotva dotkl jídla, zase vyael ven
a bloudil stavením se svými ponurými myalenkami. Vavøince
rozhoupali pro obraz za dvacet tisíc...! A
ani na pohøbu Pavlíèkovì nebyl, jen poslal za sebe ji, tu Je-
zabel... jedno pøes druhé se mu pletlo v hlavì. Pojednou
[ Pobierz całość w formacie PDF ]